ZIP komprese života

16. května 2016 v 23:29 | Len K
ZIP je populární, všeobecně rozšířený souborový formát pro kompresi a archivaci dat. ZIP soubor vytvořený kompresí obsahuje jeden či více komprimovaných souborů, což ve výsledku pomůže zredukovat velikost uložených dat. Formát byl vytvořen Philem Katzem pro programPKZIP, ale v dnešní době s ním pracuje řada dalších programů. ...tak praví Wikipedie.


Dnes jsem ji prožila na vlastní kůži a pochopila do nejmenšího detailu. Vím zcela přesně, jak se cítí komprimovaný soubor. Přátelé, pan Phil Katz vytvořil vážně hóóódně hustý nástroj a v dnešní době s ním pracuje nejenom řada dalších programů, ale také institucí včetně sociálního odboru či soudu. Vcelku běžně ji využívají lékaři, učitelé, právníci, psychologové a jiní odborníci. Kladou nám otázky, tvoří anamnézy, grafují vzorce a genetická schemata už od prenatálu. Dotazovaná osoba, v tomto případě matka, třeba vůbec netuší, že její otec není jejím otcem a celý graf je tudíž sice pěkně symetrický, leč vlastně úplně k ničemu třeba. Jeden soubor dat ze dvou se zanesl do počítače nedešifrovatelnou cestou a není k přečtení.

Zredukovat velikost uložených dat... Na wikipedii jsem se taky dočetla, že existují dva typy komprese: ztrátová a bezeztrátová. Ztrátová je prý účinnější, ale při bezztrátové lze rekonstruovat původní soubor. Dneska ráno jsem se stala datovým souborem, který prošel prý bezztrátovou kompresí, dle mého soudu metodou ZIP, a to přímo! Absolvovala jsem posouzení soudní znalkyní z oboru psychologie a psychiatrie. Cca šestihodinová komprese začala v devět ráno a skončila po třetí odpolední... Vážně skončila? Ne, ne,... ještě ne tak úplně,... V kostce se s Vámi podělím o to, jak taková komprese života vypadá z pohledu komprimovaného souboru. Úžasný

Začalo to docela pohodovým pohovorem na téma, proč vlastně kompresi podstupuji. Důvody, okolnosti, otázky nutnosti a tak. Pro úplnost uvádím, že důvodem je dva roky trvající rozvodové řízení, kdy si každý meleme tu svou a nepodařilo se nám doposud nalézt kompromisní(ne kompresní!!!)řešení sporu. Poté následovala anamnéza rodinná a zdravotní mě a mé rodiny(data narození, jména, profese, rodinné stavy, atd.) posléze otázky zdravotní anamnézy dětí od početí, přes porody a neštovice až do dneška. Nato jsem dostala za úkol namalovat ovocný strom a ženskou a mužskou postavu. Načmárala jsem jabloň(byla první, co mě napadla), baletku s culíkem(nevěděla jsem,jak nakreslit nohy a ty baletčí mi přišly nejjednodušší) a chlapa s rukama v bok. S kloboučkem. Byl dost divnej. Ten klobouček. Teda ten chlap taky, ale ten klóbrc asi víc. Pak jsem si začala připadat trošku jako ve filmu. Hlavně proto, že tohle znám jenom z filmů. Paní doktorka vytáhla obrázky typy plivanec inkoustu na složeným papíře a já měla popsat, co na nich vidím. Bylo jich asi tak deset a mělo to vzestupnou tendenci, ať už se bavíme o provední a barevnosti těch výtvorů, nebo mého popisu předkládaných cákanců. Viděla jsem tam lišku, čerta, medvěda, několik motýlů, baletku, hafo mořských koníků, sopku včetně zemskýho jádra,Eiffelovku s ohňostrojem nebo dokonce dělohu včetně vaječníků a kompletní inervace a všech možných krevních kapilár. Nejsem si jistá, jestli po mém posouzení paní doktorka nevrátí diplom. To jsem ovšem ještě netušila, že zlatý hřeb komprese mě teprve čeká!

Následoval dotazník. Bohužel ne jeden, ale čtyři. Kdybych vyhlásila tipovací soutěž na množství otázek v nich položených, věřím, že se netrefí nikdo, kdo buď není nástrojem komprese(psychologem) anebo komprimovaným souborem! Jen v prvním záznamovém archu jsem zaškrtala 567 políček! Během dalších tří dotazníků jsem se prokousala až neuvěřitelným množstvím 882 otázek, ze kterého je odborník schopen vyprofilovat moji maličkost, která do té doby byla evidentně docela velká a hlavně podle toho zhodnotit, zda jsem rodič schopný kvalitní péče o své děti! Když se přede mnou na stole o půl jedné objevila tato lejstra, tak jsem se zmohla jen na otázku, jak rychle se to dá zvládnout, protože do čtyř musím hlavně jako kvalitní matka vyzvednout děcka ze školky! Paní doktorka mi sdělila, že pod dvě hodiny to ještě nikdo nedal a že kdybych chtěla, tak to můžu přijet dotvořit jindy. V žádným případě!!! Dneska nebo nikdy!!! V rámci několika tvrzení, na která jsem odpověděla, že mě naprosto vystihují jsem:
a) si svůj čas dobře zorganizovala tak, abych vyřídila všechny nutné záležitosti
b) se pokusila o splnění všech svěřených úkolů s maximální svědomitostí
c) odmítla pocítit strach nebo úzkost
A
d) byla jsem výkonná a svou práci jsem se rozhodla zvládnout
Také jsem souhlasila, že "často žiji v rychlém tempu" a "lépe se mi plní úkoly s jasně určeným konečným termínem". Jako velice kvalitní hodnotím právě mateřskou průpravu, kdy jsem se dvěma malými dětmi byla schopná zastávat i pracovní povinnosti a organizovat rekonstrukci domu. Nejedna maminka mi jistě dá zapravdu, že nejlepšími manažerkami jsou ženy pečující o malé děti.

Uf! Dopsáno!Je 14:26
882 dotazů jsem stihla zodpovědět něco pod dvě hodiny s průměrným časem na přemýšlení nad otázkou přibližně osm a půl vteřiny! Než přišla paní doktorka, stihla jsem si spočítat množství otázek potřebné pro výpočy výše uvedených závěrů a zajít na toaletu. Úžasný

Nyní teprve po jednom desetiletí uplynulém od školských let jsem poprvé docenila vzdělávací systém! Za sedmnáct let mého vzdělávání jsem se opravdu dobře naučila orientovat ve stovkách různých testů a prověrek, což mi teď značně usnadnilo práci. Také jsem blahořečila angličtině, která nestrpí ve větě dvojí zápor! Zkuste si navíc na takovou větu říct, zda určitě souhlasíte, nebo ne.

A závěr?
Je 23:29 a jsem prázdný USB flash disk těsně před formátováním. Takovouto kompresi bych nepřála dokonce ani.... odpůrci! Smějící se

Bajtům nazdar

Vaše Len K.
 

Holka do nepohody

11. dubna 2016 v 22:52 | Len K
Před několika měsíci jsem se ocitla v monologové slovní úvaze mého přítele Karla nad definicí sousloví "holka do nepohody". Úmyslně píšu, že šlo o monolog, ikdyž zrovna Karel není člověk, jenž by mě nechtěl pustit ke slovu. Vůbec jsem ale nevěděla, co k tomu říct.Tehdy potěšující (aspoň jsem si v ten moment myslela, že to je kompliment a on to tak bezpochyby i myslel!!!) bylo, že v závěru těch několika,vlastně docela mnoha, vět stála hoka do nepohody Len K. Pro dnešek potěšující i můj osobní závěr je, že je to fajn, být holka do nepohody, byť se to ve mně donedávna trošku jako rvalo. A bacha! Jako stav "potěšující na druhou" a jasné znamení, že se mám tzv.vylejt na papír, potažmo do kompu, je téma tohoto týdne "Hlavu vzhůru".
Dneska mi to totiž došlo! Ta definice! Takže tramtadadáááá!
"Holka do nepohody" = "HOLKA S FANTAZIÍ", a to ve všech pozitivních i negativních smyslech a důsledcích!
Našla jsem se. Našla jsem se v tý holce do nepohody.
Primární otázkou bylo, co je to ta nepohoda. Karel to přirovnával k situaci, kdy holku vytáhne někam na čundr a ona na perón nedorazí v deseticentimetrových šteklích, s kabelkou od Gucciho a očekáváním, že on jí bude tu kabelku nosit a ještě jí na cestu sypat okvětní plátky rudých růží. Přišlo mi to příliš úzce pojaté a nechtěla jsem tuto přestručnou definici přijmout. Vnitřně. To přece není celý?!
Nepohoda se v mých očích totiž absolutně neslučuje s čundrem. To je přece parádní pohoda! Sakryš! Pro mě nepohodu představují spíš ty deseticentimetrový podpatky, než širák, ikdyž leje, jak z konve!
A dnešní objevná žárovička v mým šuplíčku, kde se krčí můj mozeček je FANTAZIE! Tahle teta je dosti korpulentní, bydlí ve skříňce jménem hlava a čím dál tím víc utiskuje ten šuplíček s tím mozečkem. Každopádně by se zřejmě dala nechat zpracovat anketa na téma, kdo z nich(jestli teta Fantazie, nebo ratlíček Mozeček) mě kdy vytáhl z bryndy, nebo chcete-li z nepohody. Posuďte sami.
Kdysi dávno, když jsem byla ve svém současném zaměstnání jen asi rok nebo dva, jsem přijela na jeden zemědělský podnik, kde jsem měla schůzku s paní zootechničkou. Po schůzce(důležité časové určení) jsem si odskočila na toaletu. Záchodky, stejně jako ostatní prostory zde, pamatovaly ještě časy JZD v celé své kráse a mně se stala taková nehodička, zapadl mi zámek. Jejda. Bez telefonu, v odlehlé části budovy, po schůzce,... Zhodnotila jsem reálné možnosti a než bych začala dělat vyrvál a lomcovat zaseklými dveřmi, zkusila jsem se vyškrábat po zdi a protáhnout se úzkou škvírou pod stropem. Klaplo to. Byla jsem nahoře. Dopytle, ale co teď?! Na straně záchodu byl aspoň ten spropadenej hajzlík, ale na straně svobody třímetrová hladká zeď. Spouštěla jsem se jak spiderman. Snaha byla nakonec korunována úspěchem a já fyzicky vyřízená a ušmudlaná mohla zootechničce nahlásit závadu. Koukala na mě jak na zjevení a se smíchem děkovala mně a prozřetelnosti, že se to stalo mně a ne jí.
Poslední dva až tři roky by se daly přirovnat k pěkné hromádce nepohod, leč nebyl vždy po ruce muž,který by moji vhodnost do té nepohody adekvátně posoudil. Já jsem si v této soutěži několikrát udělila přímo metál! Třeba když se mi vrátily dětičky od táty, v obytném prostoru(obývák a kuchyně) byly hotové pouze omítky a dlažba a já se s nima pustila do malování. V říjnu. Děckám bylo tři a pět roků a na pomoc jsme si přizvali Hugovu stejně starou kámošku. Bavili jsme se skvěle!
Dále mě můj milovaný domeček naučil doslova přežít v divočině. Nikdo na světě mi nevymluví, že rozdělat oheň na Aljašce pomocí křemenů je složitější, naž zatopit mokrým dřevem u mě doma v kotli! Na Chlumku totiž nehoří vůbec nic! Ani sirky, ani papír, dokonce i Pepo se netvářilo zrovna moc žhavě, když jsem ho prakticky prosila o plamen. Kdybych to věděla dřív, tak požár nezahrnu do pojištění nemovitosti a ušetřím! Nicméně i tato aktivita se mi po několika intenzivních nepohodách stala vlastní a zvládám ji s prstem v nose. Pravda, dnes už mám dřevo suché, papírem i Pepem mě zásobuje moje matka, Karel a několik kamarádek, ale mnou naštípané třísky byste si klíďánko mohli splést s párátky do zubů!
S vhodností do nepohody mi dost pomáhá moje auto. Mám v něm ale úplně všechno. Všechno, co by mi mohlo pomoct vyřešit případnou nepohodu. Zdánlivý bordel je totiž pokladnicí technických zázraků a udělátek, jejichž pestrost využití nelze ani domyslet. Tak například se mi jednou přihodilo, že jsem ráno přišla k autu a to nenastarovalo. Byla jsem mimo domov, nikde nikdo, natož nějaký chlap. Svítila tam jakási kontrolka. Červeně. Začetla jsem se do manuálu přiloženému k servisní knížce a po takové ranní literárnní chvilce motopoezie jsem dospěla k závěru, že bych měla hodit klíče hluboko do lesa a urychleně prchnout opačným směrem. To bych ale nemohla být holkou do nepohody(tak by se opět dala tato situace nazvat) a otevřela jsem kapotu mé tehdejší fabie. Snad jen ze zvědavosti nebo co. I já, a to jsem měla ve čtvrťáku na gymplu z fyziky čtverec, jsem pochopila, že problém tkví ve zjevném přehryzaném drátu. Ha a co jsem ve své motopokladnici našla? Ano, správně, kudličku-rybičku! Odstranila jsem plastovou izolaci drátků, umělecky jsem je zakroutila k sobě a vesele jsem se ještě několik dní přepravovala takto automechanicky opraveným vozem, než se mi hodilo zajet do autoservisu. Samořejmostí je v mém voze třeba jehla s nití, všechna potřebná malovátka včetně pilníčku na nehty, několikero naušnic a přívěsků, poznámkové bločky, tužtičky, provázky, izolepa, náplasti, pastilky proti kašli, pilule proti bolesti, parfém(nejčastěji využívaný na mazání popisků lihovou fixou z čehokoliv), vlhčené ubrousky,časopisy(nejčastěji o kravách - ideální k zabavení dětí), čepice a rukavice(super věc, když havarujete v zimě ve dvě odpoledne a policajti dorazí v osm večer) a spooousta dalších neméně důležitých drobností.
K nepohodovým situacím bych ještě doplnila například upevnění kovové brány pomocí veterinární rukavice, nejedno kuchtění večeře z prakticky nulového množství naprosto nesourodých surovin, kamufláž díry na koleně ustřižením nohavic, zkrácení a olemování džín pomocí sešívačky nebo třeba zdobení velikonočních kraslic na přání neodbytných dětí, když doma nebylo nic, než pár barevných laků na nehty. Je toho spousta, čím jsem kdy byla sama sobě holkou do nepohody. Zní to možná jako bezduchá samochvála. Třeba. Ale mě kuráž a fantazie nejednou pomohly zvednout hlavu vzhůru a zase skočit do ringu, kde mi soupeřem byla nedůvěra v sebe sama.
Není nutné všechno zvládnout, ale jsem ráda, že jsem všeho schopná. A jsem si jistá, že když mi Karel otevírá dveře od auta, drží mi kabát při oblíkání nebo mě hýčká na wellness pobytu, tak ví, že v případě nepohody má vedle sebe tu správnou holku. Takže holky, zapojme fantazii a "hlavu vzhůru"!Mrkající

Vaše Len K

Máme se???

8. března 2016 v 6:02 | Len K
Jasně, že se máme! A hlavně dobře se máme! Cože??? Jestli máme souseda? Jasně, že máme souseda! Každej má přece souseda, co to je za otázku?! Na ulici máme všichni nějakýho souseda, ne? Děti, máte každé svou maminku? Tatínka? Rodičové, máte všichni své děti? Šmarjá, co toto jsou za dotazy?! Všichni máme přece matky i otce a matky a otcové mají svoje děti! Jo,jó! Ono se myslí "na sedačce"! Dokonce na sedačce vedle sebe! Ahá.... No, tak to jste se měli zeptat dřív!
Když to takhle napíšu, připadá mi najednou celá ta situace absurdní víc, než kdy dřív.
Abych Vás poněkud uvedla do obrazu a absurdity úvodní myšlenky, musím se poněkud rozepsat.
V srpnu 2015 jsme se s dětmi vypravili do Chorvatska. Vyjeli jsme za hranice všedních dnů s autobusovým zájezdem Babyclubu Plaváček, v jehož rámci měl probíhat kurz potápění na nádech. Obé slibovalo veselou a vskutku netradiční dovolenou plnou smíchu a veselí. V Brně jsme se v neděli večer naložili do busu, včetně dvou zlatých retrívrů(podotýkám, že z dvou různých rodin) a vyrazili jsme směr jih. Náš start nebyl rozhodně "třista z místa", protože jsme se ještě stavovali pro jednu cestovatelku s dětmi na vlakovém nádraží, neb její vlak měl spoždění. Již při akci "hledejte Sašu", jsme málem pozbyli ty, kteří ji šli hledat. Nicméně po nějaké době se všichni našli a my konečně vyjeli z bran Brna.
V autobuse jsem měla rezervované tři místečka pro sebe a děti, takže děcka seděly pospolu a já jsem se umístila na sedačku vedle Martina. Martin byl zvláštní. Lehce vybočoval z autobusového osazenstva. Jel totiž sám. Neměl s sebou žádné dítě, ani sám nebyl nikomu dítětem, ale Matěj se přihlásil na freediving(potápění na nádech) a vyrazil s námi. Prohodili jsme pár slov a děti i já jsme vzali Martina do party.
Nicméně během cesty bylo občas potřeba probrat něco i s někým jiným, než sousedem,a tak se průběžně osazenstvo sedaček různě přeskupovalo a promíchávalo, lidičky plkali a smáli se a četli si a spali a tak. Takto já jsem strávila většinu času na dvojsedačce s mými potomečky Ladou a Hugem, protože jsem jim nejlépe splňovala parametry ideálního polštáře.
Veselo bylo i na hranicích. Ještě, než vstoupila maďarský celník do autobusu, říkala jsem příteli Karlovi, že doufám, že celníci nebudou mít problém s tím, že má Lada na fotce půl roku, přičemž aktuálně jí táhne na čvrtý rok věku. Načež on mi polohlasně říká:"To je dobrý, no. Ale aspoň máš pasy vlastních dětí." Na můj překvapený, tázavý a zvědavý pohled odpověděl:" No, v sobotu, když jsem si děcka vyzvedával u jejich mamky, jsme zjistili, že mají pasy prošlý. Probrali jsme všemožný varianty od té, že nechám děcka doma, až po tu, že jim půjčíme pasy." Hleděla jsem na něj prakticky s otevřenou pusou. " No, napadlo nás, že než jet s propadlýma pasama, tak bude lepší vzít pasy podobně starých děcek. Zeptali jsme se známých a oni nám půjčili pasy jejich dětí ", odpověděl Karel mé nevyřčené otázce. Ha...ha...ha! Takže ve výsledku místo Kateřiny a Josefa s Karlem oficiálně jeli Luisa a Štěpán.
Celník již při vstupu do vozu málem padnul do mdlob vida dvě psí telata nadšeně vrtící ohony. Hafany však nevítal stejně blaženě, jako oni jeho a vykázal je na kontrolu ven. Posléze procházel celý autobus a snažil se identifikovat všechny ratolesti, které tou dobou většinově dřímaly. Naštěstí se neodvážil k hromadnému probuzení a nepovažoval za nutné snímat všem cestujícím otisky prstů nebo se nějak podobně podrobně prokazovat a párovat s předanými pasy. Karel se sice rosil jak rosnička, ale zavrčení motoru autobusu a panák slivovice rozlévající se mu v hrdle ho dostatečně uklidnil a s tím, že cestuje s Luisou a Štěpánem namísto Kačky a Pepy, seznámil i ostatní cestující. Někoho šokoval více, jiného méně, ale nikdo na základě této informace neskolaboval a ani žádná laktující matka mléko neztratila. Takže autobusová pohoda mohla pokračovat.
Nabrali jsme, pravda, cestou trošku spoždění, což se mírně podepsalo na trpělivosti dětí i rodičů. Nicméně pozvolna houstnoucí atmosféra nedočkavosti se totálně protrhla, když se mě Hugin zeptal: "Mamko, kde je strejda?"
"Karel? Vzadu. Povídá si s tetou Blankou."
"Ne, Karel ne, ten, co seděl za náma."
"No, sedí za náma."
"Nesedí."
"Ale jo, určitě sedí."
"Nesedí."
Překvapený
Otočila jsem se a Martin nikde.Na sedačce se povaloval telefon a rozečtená kniha...
"Blani," řikám já opatrně vedoucí zájezdu "asi nemáme Martina..."
"COŽE?!?!?!" Blanka na to. "Já mu zavolám!"
Místo odpovědi jsem jí jen ukázala Martinův telefon...
"No doprdele!"
Následovalo otáčení na dalším dálničním sjezdu a návrat pro Martina, který seděl na obrubníku poslední, před půl hodinou navštívené benzinky. Těžko říct, jestli byl průšvih to, že krákou "čurpauzu" využil i na potřebu velkou, nebo to to, že jsem si nevšimla já, coby jeho původní sousedka, že není na svém místě, anebo to, že jeho příjmení je ODLOŽILÍK, ale nasmáli jsme se tomu ještě mockrát! Smějící se
Věřte mi to,nebo ne, do cílového kempu jsme nakonec přece jenom dorazili! Sice o několik hodin později, prakticky o celého půl dne, ale o to více jsme si to pak užili!
Je Vám také jistě jasné, že po takovémto startu nemohla následovat jiná,než ta nejbáječnější dovolená!
Jen pro úplnost doplním, že ani zpáteční cesta nezklamala a na maďarských hranicích jsme si opět užili pěknou "šťáru". Celní úřednice byla ještě pečlivější, než její kolega před týdnem a vybrané pasy vracela dětem po vyvolání jejich jména v něm. Naštěstí byli Karlovi puberťáci sice ospalí, ale při smyslech a přihlásili se k pasům Luisy a Štěpána a díky stejné Štěstěně si je ani zmiňovaná úřednice moc neprohlížela a Káťa i Pepča se dostali přes hranice, tak jako v každé správné pohádce, ke své mamince. Smějící se Překvapivě i Martin s námi v pořádku docestoval až do Brna, a to dokonce šťastný jako blecha,protože v Chorvatsku pokořil hranici čtyř minut statického potopení na nádech!
Takže NAKONEC SE VŠICHNI MÁME A MÁME SE DOBŘE!

Vaše Len K
 


Jsem si k smíchu a je to božííí!!!

2. března 2016 v 2:07 | Len K
Ne, nejsem blázen. Aspoň myslím. I když zřejmě už tento výrok by mohl některé lidi, co znám, vybízet k diskusi. Já si to však o sobě rozhodně nemyslím a budu do roztrhání těla bránit svůj normál!
Ale k smíchu si jsem a za tím si stojím podobně pevně, jako za tím, že jsem normální. Teda směju se. Dneska vlastně celej den. A vlastně se směju sobě. Mýmu životu. Teda způsobu, jakým ten život žiju. A fakt mě to baví, byť jízda na raftu po Zambezi je slabej čajíček oproti mým životním peřejím.

Tak jen tak, abyste měli představu, s kým máte tu čest, tak tady jsem! Tradá! Je mi něco málo přes třicet(víc si nepřipouštím, víc nesděluji a na víc rozhodně nevypadám!!!), mám dvě děcka a dvě kočky a jeden zatrolenej barák. Žel bohu jsem stále ještě vdaná. Už dva roky jsem vdaná "žel Bohu". Před tím jsem byla vdaná prej šťastně, tak to tak berme. Mám ale nejvíc nejlepšího parťáka, muže, Karla, kterej by sám vydal na jinej článek, nebo knihu nebo možná i román, ale tohle je teďka tady MOJE brožura. Tudíž výše uvedené by stačilo na dokreslení mé nejbližší lidské společnosti, která mě více, či méně denně ovlivňuje.

Pokud jde o způsob mé obživy, je podobně vtipný, jako cokoliv, co se mě nějak týká. Prodávám totiž sperma. Prodávám sperma býků. Takže vlastně jezdím po kravínech v širokém, dalekém okolí a vyvolávám: "Se-me-nó! Sper-má! Dáv-ký! Kupte sí!" Ne, kecám, je to trošku kultivovanější obchod, ale v kostce vystiženo téměř přesně. Občas této veskrze zookuplířskéčinnosti dodám punc odbornosti a vytvořím připařovací plán. To znamená, že pomocí hóóódně chytrého programu naplánuju, s kým si která kráva vrzne a podepíšu se pod to a připojím Ing. Někdy si taky hraju na specialistu z oboru hovězí gynekologie a reprodukce a inseminuju krávy. Na tom mi připadá nejvtipnější zejména moment, kdy se mě můj rozkošnýšestiletý synek Hugo na chodběškolky ptá: "Mamí…? Strkala jsi dneska krávám ruku do zadku, nebo ne?" Moje práce mě veskrze baví už deset let, leč i přesto mám ještě spoustu dalších, opět velmi veselých, zájmů.


Tak třeba asistuju Karlovi při focení. Karel je fotograf. Podvodní. Ne podvodník!!! Podvodní!!! Spíš vodník. Zkrátka a dobře fotí pod vodou. Lidi. Nejvíc děti. Co je na tom tak vtipnýho? Ledacos. Aktuálně mě asi nejvíc pobavilo, když jsme onehdy fotili takový jako katalog póz, kterými se mohou rodiče inspirovat při focení. Hrála jsem si na modelovou maminku a potápěla jsem se s modelovým miminkem, mojí gumovou panenkou z dětství Luckou. Lucka stagnovala a místo ukázkového potápění si ukázkově postavila hlavu a plavala na hladině jako bojka. Byli jsme ovšem neústupní, Lucka podlehla našemu asertivnímu nátlaku, až se naglgala vody do celého těla a padla ke dnu, jak sekera! Občas se jí vytočila plastová hlavička skoro o stoosmdesát stupňu,aniž bych něco takového zaregistrovala a párkrát jsem ji taky držela za nohu, místo za ruku(na modelových fotkách jsem samozřejmě bez brýlí, takže vidění je rozostřené) a jednou dokonce zadkem k objektivu, přičemž já jsem vesele mávala na pana fotografa. Snímek k popukání!

Fyzický popis mé maličkosti je, jak jinak, než osobitý. Za posledních deset let jsem vystřídala pár účesů(podobně jako partnerů) od dlouhých vlasů, přes třímilimetrový sestřih, až po stávající a úplně nejvíc nejlepší současný střih(stejně jako partnera) s podholy na obou stranách a dlouhým páčem ve středu hlavy. Jednou za dva týdny lehce přiopiju sousedku a přemluvím ji, aby mi ve vlasovém trávníčku po stranách hlavy vystříhala strojkem nějaké obrázky či ornamenty. Už jsem měla na hlavě hada, hvězdičku, nebo jednou dokonce vánoční stromeček. Postupem času se moje lidská jednotka přetváří z velmi emancipované feministky na stále ženštější živou smysluplnou(nebo to slovo je smyslná…?)strukturu, která si ráda nalakuje nehty na červeno, navlékne síťované punčochy a ultramini mini a o životě nejen píše a mluví, ale hlavně ho žije a móóóc ji to baví!

Tuhle jsem vedla rozhovor se svým nepohyblivým otcem, kdy on mi pravil: "Co doma? Dřevo máš? Když, tak běž do lesa a nasbírej si nějakýšišky!" Tátu jsem ujistila, že doba ledová je sice doba ledová, ale Chlumek(ves, kde bydlím) je geografické určení a ne označení etapy čvrtohor. Při další návštěvě se tátovi otázky mírně pozměnily: "Co šišky, máš? Už jsi byla v lese? No jen se neofrňuj a běž! Já bych Ti tak pomoh´, kdybych moh´!"


No, není zlatej?


Leč dnes, při zevrubném optickém prozkoumání zásob dřeva v kotelně, jsem se nad taťkovým návrhem začala vážně zamýšlet. Nahlas jsem si do telefonu Karlovi povzdychla, že jsem si od své folkloristicky založené matky z Brna nepřivezla nůši(rekvizita z tanečního a pěveckého souboru), která by na sběr šišek byla nejpraktičtější a v tom jsem se hlasitě rozesmála! Představila jsem si totiž sama sebe, tu výše vyobrazenou osobu, jak v oktávce přijede k okraji lesa, vyskočí z auta, hodí na záda proutěnou nůši a štráduje si to do nejbližšího houští pro šišky!


A to mi kdysi před lety jeden kamarád(díky Ti Leo, tuto Tvoji hlášku jsem nejednou vzpomněla) řekl:


"Vždyť Ty jsi, Leni, úplná renesanční bytost!" :-D


Tak přátelé,
zde mě máte,

těší mě, . . . . .

Já a bůůůvol
Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata…
Taťka už se pomalu chystá na šišky… ;-)
Jsem si k smíchu a je to božííí!!!
AHÓÓÓJ!!!

Vaše Len K

Kam dál