Březen 2016

Máme se???

8. března 2016 v 6:02 | Len K
Jasně, že se máme! A hlavně dobře se máme! Cože??? Jestli máme souseda? Jasně, že máme souseda! Každej má přece souseda, co to je za otázku?! Na ulici máme všichni nějakýho souseda, ne? Děti, máte každé svou maminku? Tatínka? Rodičové, máte všichni své děti? Šmarjá, co toto jsou za dotazy?! Všichni máme přece matky i otce a matky a otcové mají svoje děti! Jo,jó! Ono se myslí "na sedačce"! Dokonce na sedačce vedle sebe! Ahá.... No, tak to jste se měli zeptat dřív!
Když to takhle napíšu, připadá mi najednou celá ta situace absurdní víc, než kdy dřív.
Abych Vás poněkud uvedla do obrazu a absurdity úvodní myšlenky, musím se poněkud rozepsat.
V srpnu 2015 jsme se s dětmi vypravili do Chorvatska. Vyjeli jsme za hranice všedních dnů s autobusovým zájezdem Babyclubu Plaváček, v jehož rámci měl probíhat kurz potápění na nádech. Obé slibovalo veselou a vskutku netradiční dovolenou plnou smíchu a veselí. V Brně jsme se v neděli večer naložili do busu, včetně dvou zlatých retrívrů(podotýkám, že z dvou různých rodin) a vyrazili jsme směr jih. Náš start nebyl rozhodně "třista z místa", protože jsme se ještě stavovali pro jednu cestovatelku s dětmi na vlakovém nádraží, neb její vlak měl spoždění. Již při akci "hledejte Sašu", jsme málem pozbyli ty, kteří ji šli hledat. Nicméně po nějaké době se všichni našli a my konečně vyjeli z bran Brna.
V autobuse jsem měla rezervované tři místečka pro sebe a děti, takže děcka seděly pospolu a já jsem se umístila na sedačku vedle Martina. Martin byl zvláštní. Lehce vybočoval z autobusového osazenstva. Jel totiž sám. Neměl s sebou žádné dítě, ani sám nebyl nikomu dítětem, ale Matěj se přihlásil na freediving(potápění na nádech) a vyrazil s námi. Prohodili jsme pár slov a děti i já jsme vzali Martina do party.
Nicméně během cesty bylo občas potřeba probrat něco i s někým jiným, než sousedem,a tak se průběžně osazenstvo sedaček různě přeskupovalo a promíchávalo, lidičky plkali a smáli se a četli si a spali a tak. Takto já jsem strávila většinu času na dvojsedačce s mými potomečky Ladou a Hugem, protože jsem jim nejlépe splňovala parametry ideálního polštáře.
Veselo bylo i na hranicích. Ještě, než vstoupila maďarský celník do autobusu, říkala jsem příteli Karlovi, že doufám, že celníci nebudou mít problém s tím, že má Lada na fotce půl roku, přičemž aktuálně jí táhne na čvrtý rok věku. Načež on mi polohlasně říká:"To je dobrý, no. Ale aspoň máš pasy vlastních dětí." Na můj překvapený, tázavý a zvědavý pohled odpověděl:" No, v sobotu, když jsem si děcka vyzvedával u jejich mamky, jsme zjistili, že mají pasy prošlý. Probrali jsme všemožný varianty od té, že nechám děcka doma, až po tu, že jim půjčíme pasy." Hleděla jsem na něj prakticky s otevřenou pusou. " No, napadlo nás, že než jet s propadlýma pasama, tak bude lepší vzít pasy podobně starých děcek. Zeptali jsme se známých a oni nám půjčili pasy jejich dětí ", odpověděl Karel mé nevyřčené otázce. Ha...ha...ha! Takže ve výsledku místo Kateřiny a Josefa s Karlem oficiálně jeli Luisa a Štěpán.
Celník již při vstupu do vozu málem padnul do mdlob vida dvě psí telata nadšeně vrtící ohony. Hafany však nevítal stejně blaženě, jako oni jeho a vykázal je na kontrolu ven. Posléze procházel celý autobus a snažil se identifikovat všechny ratolesti, které tou dobou většinově dřímaly. Naštěstí se neodvážil k hromadnému probuzení a nepovažoval za nutné snímat všem cestujícím otisky prstů nebo se nějak podobně podrobně prokazovat a párovat s předanými pasy. Karel se sice rosil jak rosnička, ale zavrčení motoru autobusu a panák slivovice rozlévající se mu v hrdle ho dostatečně uklidnil a s tím, že cestuje s Luisou a Štěpánem namísto Kačky a Pepy, seznámil i ostatní cestující. Někoho šokoval více, jiného méně, ale nikdo na základě této informace neskolaboval a ani žádná laktující matka mléko neztratila. Takže autobusová pohoda mohla pokračovat.
Nabrali jsme, pravda, cestou trošku spoždění, což se mírně podepsalo na trpělivosti dětí i rodičů. Nicméně pozvolna houstnoucí atmosféra nedočkavosti se totálně protrhla, když se mě Hugin zeptal: "Mamko, kde je strejda?"
"Karel? Vzadu. Povídá si s tetou Blankou."
"Ne, Karel ne, ten, co seděl za náma."
"No, sedí za náma."
"Nesedí."
"Ale jo, určitě sedí."
"Nesedí."
Překvapený
Otočila jsem se a Martin nikde.Na sedačce se povaloval telefon a rozečtená kniha...
"Blani," řikám já opatrně vedoucí zájezdu "asi nemáme Martina..."
"COŽE?!?!?!" Blanka na to. "Já mu zavolám!"
Místo odpovědi jsem jí jen ukázala Martinův telefon...
"No doprdele!"
Následovalo otáčení na dalším dálničním sjezdu a návrat pro Martina, který seděl na obrubníku poslední, před půl hodinou navštívené benzinky. Těžko říct, jestli byl průšvih to, že krákou "čurpauzu" využil i na potřebu velkou, nebo to to, že jsem si nevšimla já, coby jeho původní sousedka, že není na svém místě, anebo to, že jeho příjmení je ODLOŽILÍK, ale nasmáli jsme se tomu ještě mockrát! Smějící se
Věřte mi to,nebo ne, do cílového kempu jsme nakonec přece jenom dorazili! Sice o několik hodin později, prakticky o celého půl dne, ale o to více jsme si to pak užili!
Je Vám také jistě jasné, že po takovémto startu nemohla následovat jiná,než ta nejbáječnější dovolená!
Jen pro úplnost doplním, že ani zpáteční cesta nezklamala a na maďarských hranicích jsme si opět užili pěknou "šťáru". Celní úřednice byla ještě pečlivější, než její kolega před týdnem a vybrané pasy vracela dětem po vyvolání jejich jména v něm. Naštěstí byli Karlovi puberťáci sice ospalí, ale při smyslech a přihlásili se k pasům Luisy a Štěpána a díky stejné Štěstěně si je ani zmiňovaná úřednice moc neprohlížela a Káťa i Pepča se dostali přes hranice, tak jako v každé správné pohádce, ke své mamince. Smějící se Překvapivě i Martin s námi v pořádku docestoval až do Brna, a to dokonce šťastný jako blecha,protože v Chorvatsku pokořil hranici čtyř minut statického potopení na nádech!
Takže NAKONEC SE VŠICHNI MÁME A MÁME SE DOBŘE!

Vaše Len K

Jsem si k smíchu a je to božííí!!!

2. března 2016 v 2:07 | Len K
Ne, nejsem blázen. Aspoň myslím. I když zřejmě už tento výrok by mohl některé lidi, co znám, vybízet k diskusi. Já si to však o sobě rozhodně nemyslím a budu do roztrhání těla bránit svůj normál!
Ale k smíchu si jsem a za tím si stojím podobně pevně, jako za tím, že jsem normální. Teda směju se. Dneska vlastně celej den. A vlastně se směju sobě. Mýmu životu. Teda způsobu, jakým ten život žiju. A fakt mě to baví, byť jízda na raftu po Zambezi je slabej čajíček oproti mým životním peřejím.

Tak jen tak, abyste měli představu, s kým máte tu čest, tak tady jsem! Tradá! Je mi něco málo přes třicet(víc si nepřipouštím, víc nesděluji a na víc rozhodně nevypadám!!!), mám dvě děcka a dvě kočky a jeden zatrolenej barák. Žel bohu jsem stále ještě vdaná. Už dva roky jsem vdaná "žel Bohu". Před tím jsem byla vdaná prej šťastně, tak to tak berme. Mám ale nejvíc nejlepšího parťáka, muže, Karla, kterej by sám vydal na jinej článek, nebo knihu nebo možná i román, ale tohle je teďka tady MOJE brožura. Tudíž výše uvedené by stačilo na dokreslení mé nejbližší lidské společnosti, která mě více, či méně denně ovlivňuje.

Pokud jde o způsob mé obživy, je podobně vtipný, jako cokoliv, co se mě nějak týká. Prodávám totiž sperma. Prodávám sperma býků. Takže vlastně jezdím po kravínech v širokém, dalekém okolí a vyvolávám: "Se-me-nó! Sper-má! Dáv-ký! Kupte sí!" Ne, kecám, je to trošku kultivovanější obchod, ale v kostce vystiženo téměř přesně. Občas této veskrze zookuplířskéčinnosti dodám punc odbornosti a vytvořím připařovací plán. To znamená, že pomocí hóóódně chytrého programu naplánuju, s kým si která kráva vrzne a podepíšu se pod to a připojím Ing. Někdy si taky hraju na specialistu z oboru hovězí gynekologie a reprodukce a inseminuju krávy. Na tom mi připadá nejvtipnější zejména moment, kdy se mě můj rozkošnýšestiletý synek Hugo na chodběškolky ptá: "Mamí…? Strkala jsi dneska krávám ruku do zadku, nebo ne?" Moje práce mě veskrze baví už deset let, leč i přesto mám ještě spoustu dalších, opět velmi veselých, zájmů.


Tak třeba asistuju Karlovi při focení. Karel je fotograf. Podvodní. Ne podvodník!!! Podvodní!!! Spíš vodník. Zkrátka a dobře fotí pod vodou. Lidi. Nejvíc děti. Co je na tom tak vtipnýho? Ledacos. Aktuálně mě asi nejvíc pobavilo, když jsme onehdy fotili takový jako katalog póz, kterými se mohou rodiče inspirovat při focení. Hrála jsem si na modelovou maminku a potápěla jsem se s modelovým miminkem, mojí gumovou panenkou z dětství Luckou. Lucka stagnovala a místo ukázkového potápění si ukázkově postavila hlavu a plavala na hladině jako bojka. Byli jsme ovšem neústupní, Lucka podlehla našemu asertivnímu nátlaku, až se naglgala vody do celého těla a padla ke dnu, jak sekera! Občas se jí vytočila plastová hlavička skoro o stoosmdesát stupňu,aniž bych něco takového zaregistrovala a párkrát jsem ji taky držela za nohu, místo za ruku(na modelových fotkách jsem samozřejmě bez brýlí, takže vidění je rozostřené) a jednou dokonce zadkem k objektivu, přičemž já jsem vesele mávala na pana fotografa. Snímek k popukání!

Fyzický popis mé maličkosti je, jak jinak, než osobitý. Za posledních deset let jsem vystřídala pár účesů(podobně jako partnerů) od dlouhých vlasů, přes třímilimetrový sestřih, až po stávající a úplně nejvíc nejlepší současný střih(stejně jako partnera) s podholy na obou stranách a dlouhým páčem ve středu hlavy. Jednou za dva týdny lehce přiopiju sousedku a přemluvím ji, aby mi ve vlasovém trávníčku po stranách hlavy vystříhala strojkem nějaké obrázky či ornamenty. Už jsem měla na hlavě hada, hvězdičku, nebo jednou dokonce vánoční stromeček. Postupem času se moje lidská jednotka přetváří z velmi emancipované feministky na stále ženštější živou smysluplnou(nebo to slovo je smyslná…?)strukturu, která si ráda nalakuje nehty na červeno, navlékne síťované punčochy a ultramini mini a o životě nejen píše a mluví, ale hlavně ho žije a móóóc ji to baví!

Tuhle jsem vedla rozhovor se svým nepohyblivým otcem, kdy on mi pravil: "Co doma? Dřevo máš? Když, tak běž do lesa a nasbírej si nějakýšišky!" Tátu jsem ujistila, že doba ledová je sice doba ledová, ale Chlumek(ves, kde bydlím) je geografické určení a ne označení etapy čvrtohor. Při další návštěvě se tátovi otázky mírně pozměnily: "Co šišky, máš? Už jsi byla v lese? No jen se neofrňuj a běž! Já bych Ti tak pomoh´, kdybych moh´!"


No, není zlatej?


Leč dnes, při zevrubném optickém prozkoumání zásob dřeva v kotelně, jsem se nad taťkovým návrhem začala vážně zamýšlet. Nahlas jsem si do telefonu Karlovi povzdychla, že jsem si od své folkloristicky založené matky z Brna nepřivezla nůši(rekvizita z tanečního a pěveckého souboru), která by na sběr šišek byla nejpraktičtější a v tom jsem se hlasitě rozesmála! Představila jsem si totiž sama sebe, tu výše vyobrazenou osobu, jak v oktávce přijede k okraji lesa, vyskočí z auta, hodí na záda proutěnou nůši a štráduje si to do nejbližšího houští pro šišky!


A to mi kdysi před lety jeden kamarád(díky Ti Leo, tuto Tvoji hlášku jsem nejednou vzpomněla) řekl:


"Vždyť Ty jsi, Leni, úplná renesanční bytost!" :-D


Tak přátelé,
zde mě máte,

těší mě, . . . . .

Já a bůůůvol
Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata…
Taťka už se pomalu chystá na šišky… ;-)
Jsem si k smíchu a je to božííí!!!
AHÓÓÓJ!!!

Vaše Len K