Máme se???

8. března 2016 v 6:02 | Len K
Jasně, že se máme! A hlavně dobře se máme! Cože??? Jestli máme souseda? Jasně, že máme souseda! Každej má přece souseda, co to je za otázku?! Na ulici máme všichni nějakýho souseda, ne? Děti, máte každé svou maminku? Tatínka? Rodičové, máte všichni své děti? Šmarjá, co toto jsou za dotazy?! Všichni máme přece matky i otce a matky a otcové mají svoje děti! Jo,jó! Ono se myslí "na sedačce"! Dokonce na sedačce vedle sebe! Ahá.... No, tak to jste se měli zeptat dřív!
Když to takhle napíšu, připadá mi najednou celá ta situace absurdní víc, než kdy dřív.
Abych Vás poněkud uvedla do obrazu a absurdity úvodní myšlenky, musím se poněkud rozepsat.
V srpnu 2015 jsme se s dětmi vypravili do Chorvatska. Vyjeli jsme za hranice všedních dnů s autobusovým zájezdem Babyclubu Plaváček, v jehož rámci měl probíhat kurz potápění na nádech. Obé slibovalo veselou a vskutku netradiční dovolenou plnou smíchu a veselí. V Brně jsme se v neděli večer naložili do busu, včetně dvou zlatých retrívrů(podotýkám, že z dvou různých rodin) a vyrazili jsme směr jih. Náš start nebyl rozhodně "třista z místa", protože jsme se ještě stavovali pro jednu cestovatelku s dětmi na vlakovém nádraží, neb její vlak měl spoždění. Již při akci "hledejte Sašu", jsme málem pozbyli ty, kteří ji šli hledat. Nicméně po nějaké době se všichni našli a my konečně vyjeli z bran Brna.
V autobuse jsem měla rezervované tři místečka pro sebe a děti, takže děcka seděly pospolu a já jsem se umístila na sedačku vedle Martina. Martin byl zvláštní. Lehce vybočoval z autobusového osazenstva. Jel totiž sám. Neměl s sebou žádné dítě, ani sám nebyl nikomu dítětem, ale Matěj se přihlásil na freediving(potápění na nádech) a vyrazil s námi. Prohodili jsme pár slov a děti i já jsme vzali Martina do party.
Nicméně během cesty bylo občas potřeba probrat něco i s někým jiným, než sousedem,a tak se průběžně osazenstvo sedaček různě přeskupovalo a promíchávalo, lidičky plkali a smáli se a četli si a spali a tak. Takto já jsem strávila většinu času na dvojsedačce s mými potomečky Ladou a Hugem, protože jsem jim nejlépe splňovala parametry ideálního polštáře.
Veselo bylo i na hranicích. Ještě, než vstoupila maďarský celník do autobusu, říkala jsem příteli Karlovi, že doufám, že celníci nebudou mít problém s tím, že má Lada na fotce půl roku, přičemž aktuálně jí táhne na čvrtý rok věku. Načež on mi polohlasně říká:"To je dobrý, no. Ale aspoň máš pasy vlastních dětí." Na můj překvapený, tázavý a zvědavý pohled odpověděl:" No, v sobotu, když jsem si děcka vyzvedával u jejich mamky, jsme zjistili, že mají pasy prošlý. Probrali jsme všemožný varianty od té, že nechám děcka doma, až po tu, že jim půjčíme pasy." Hleděla jsem na něj prakticky s otevřenou pusou. " No, napadlo nás, že než jet s propadlýma pasama, tak bude lepší vzít pasy podobně starých děcek. Zeptali jsme se známých a oni nám půjčili pasy jejich dětí ", odpověděl Karel mé nevyřčené otázce. Ha...ha...ha! Takže ve výsledku místo Kateřiny a Josefa s Karlem oficiálně jeli Luisa a Štěpán.
Celník již při vstupu do vozu málem padnul do mdlob vida dvě psí telata nadšeně vrtící ohony. Hafany však nevítal stejně blaženě, jako oni jeho a vykázal je na kontrolu ven. Posléze procházel celý autobus a snažil se identifikovat všechny ratolesti, které tou dobou většinově dřímaly. Naštěstí se neodvážil k hromadnému probuzení a nepovažoval za nutné snímat všem cestujícím otisky prstů nebo se nějak podobně podrobně prokazovat a párovat s předanými pasy. Karel se sice rosil jak rosnička, ale zavrčení motoru autobusu a panák slivovice rozlévající se mu v hrdle ho dostatečně uklidnil a s tím, že cestuje s Luisou a Štěpánem namísto Kačky a Pepy, seznámil i ostatní cestující. Někoho šokoval více, jiného méně, ale nikdo na základě této informace neskolaboval a ani žádná laktující matka mléko neztratila. Takže autobusová pohoda mohla pokračovat.
Nabrali jsme, pravda, cestou trošku spoždění, což se mírně podepsalo na trpělivosti dětí i rodičů. Nicméně pozvolna houstnoucí atmosféra nedočkavosti se totálně protrhla, když se mě Hugin zeptal: "Mamko, kde je strejda?"
"Karel? Vzadu. Povídá si s tetou Blankou."
"Ne, Karel ne, ten, co seděl za náma."
"No, sedí za náma."
"Nesedí."
"Ale jo, určitě sedí."
"Nesedí."
Překvapený
Otočila jsem se a Martin nikde.Na sedačce se povaloval telefon a rozečtená kniha...
"Blani," řikám já opatrně vedoucí zájezdu "asi nemáme Martina..."
"COŽE?!?!?!" Blanka na to. "Já mu zavolám!"
Místo odpovědi jsem jí jen ukázala Martinův telefon...
"No doprdele!"
Následovalo otáčení na dalším dálničním sjezdu a návrat pro Martina, který seděl na obrubníku poslední, před půl hodinou navštívené benzinky. Těžko říct, jestli byl průšvih to, že krákou "čurpauzu" využil i na potřebu velkou, nebo to to, že jsem si nevšimla já, coby jeho původní sousedka, že není na svém místě, anebo to, že jeho příjmení je ODLOŽILÍK, ale nasmáli jsme se tomu ještě mockrát! Smějící se
Věřte mi to,nebo ne, do cílového kempu jsme nakonec přece jenom dorazili! Sice o několik hodin později, prakticky o celého půl dne, ale o to více jsme si to pak užili!
Je Vám také jistě jasné, že po takovémto startu nemohla následovat jiná,než ta nejbáječnější dovolená!
Jen pro úplnost doplním, že ani zpáteční cesta nezklamala a na maďarských hranicích jsme si opět užili pěknou "šťáru". Celní úřednice byla ještě pečlivější, než její kolega před týdnem a vybrané pasy vracela dětem po vyvolání jejich jména v něm. Naštěstí byli Karlovi puberťáci sice ospalí, ale při smyslech a přihlásili se k pasům Luisy a Štěpána a díky stejné Štěstěně si je ani zmiňovaná úřednice moc neprohlížela a Káťa i Pepča se dostali přes hranice, tak jako v každé správné pohádce, ke své mamince. Smějící se Překvapivě i Martin s námi v pořádku docestoval až do Brna, a to dokonce šťastný jako blecha,protože v Chorvatsku pokořil hranici čtyř minut statického potopení na nádech!
Takže NAKONEC SE VŠICHNI MÁME A MÁME SE DOBŘE!

Vaše Len K
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gabi Gabi | E-mail | Web | 8. března 2016 v 8:16 | Reagovat

Krásné Leni :) to nevymyslíš :D

2 Muffin Muffin | Web | 8. března 2016 v 17:41 | Reagovat

S Karlem je snad vždy o zábavu postaráno, ať se jedná o jakýkoliv podnik. Jednu dobu mi lidi dokonce tvrdili, že mě zkazil. :D
Já si myslím, že i díky němu jsem našel odvahu.
Jinak články jsou super. Jsem rád, že si mohu něco od tebe přečíst.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama